Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divadlo je jedna velká rodina

24. 3. 2008

Obrazek

Týdeník Rozhlas, číslo 16, 5. 4. 2004

Je pro vás vaše povolání krásné poslání, nebo pouť plná utrpení?
Obojí dohromady. Všechna ta dřina znamená psychické i fyzické utrpení. Ale když se ocitnu na jevišti, tak mě to povznáší a cítím se krásně. Ovšem kdybych se měla znovu rozhodnout, jestli bych se vydala touhle cestou, stoprocentně jistá si nejsem.

Mají ještě dnes tanečnice své věrné obdivovatele a tajné ctitele?
Párkrát jsem dostala kytici od neznámého diváka a občas mi do divadla přijde dopis s prosbou o fotku a o autogram. To je tak všechno. Balet u nás není nijak zvlášť populární. Největším fanouškem pořád zůstává moje babička.

Co vás vlastně přimělo zvolit si baletní profesi? Opravdu jen návštěva pohádkového představení v Národním divadle?
Začalo to už u mé prababičky, která milovala tanec. Mně samotné se odmalička líbilo všechno, co souviselo s kultivovaným pohybem, krasobruslení, společenské tance, balet. Protože jsem doma pořád chodila po špičkách, maminka se rozhodla dát mě do baletní přípravky Národního divadla, takže jsem si nakonec i tu berušku v Nedbalovi zatančila. A pak už to šlo samo. Po přípravce léta studií na taneční konzervatoři, pak angažmá v Národním. Nejdříve ve sboru a po pár sezonách jako sólistka.

Do vínku jste dostala mimořádné dispozice, dlouhé nohy, měkká záda, elegantní zjev, což vás pro kariéru baletní hvězdy přímo předurčuje. Je přesto něco, čeho se vám nedostalo?
Musím si dávat pozor, jak pracuji s pažemi. Ve třinácti letech jsem velice nešťastně upadla na namrzlém chodníku. Zlomila jsem si loket a zůstaly mi z toho trvalé následky. Ruka je trochu omezená v pohybu, při tancování na to musím pořád myslet. Také mám občas problém při zkouškách na sále vžít se do role. Většinou to dokážu až během představení na jevišti.

Dívek se na balet hlásí podstatně víc než chlapců, konkurence mezi tanečnicemi je velká. Věřila jste na studiích, že se stanete sólistkou a že neskončíte jako většina ostatních ve sboru?
Jako každý člověk jsem měla ambice dostat se co nejvýš. První sólové příležitosti přišly už ve školních představeních. Po nástupu do Národního divadla mě čekala studená sprcha. "Chodící" role ve sboru mně moc optimismu nedodaly. Naštěstí jsem se krok za krokem vypracovala.

Nezávidí vám vaše méně úspěšné spolužačky, které ve sboru zůstávají?
Člověk musí být soudný sám k sobě. Myslím, že je to netrápí. Aspoň ty, s nimiž se víc kamarádím, mi drží palce a fandí mi.

Které dosavadní role byly rozhodující?
První velkou šancí se stala Marie v Louskáčkovi. Dostala jsem ji jako záskok za nemocnou kolegyni. O nějaký stupínek výš mě dostala Raymonda. A za nejvyšší bod považuji Odettu a Odilii v Labutím jezeru. Poprvé jsem je tančila letos v lednu.

Platí i v dnešním baletním světě, že Labutí jezero je vrcholem?
Myslím si, že ano. Mám možnost srovnávání s jinými rolemi a Labutí jezero z toho vychází jako nejnáročnější představení. Technicky, fyzicky, výrazově. Tanečnice v Labutím nemůže mít hezké jenom nohy, ale i horní polovinu těla, ruce. Samozřejmě ten, kdo neuznává klasiku, vidí vrchol baletu někde jinde, než je Labutí jezero. Jenže já si myslím, že klasika s modernou se takhle nedá srovnávat.

Vy nevnímáte svár mezi klasickým baletem a modernou ani dnes, kdy se na repertoáru Národního divadla objevuje plno experimentů?
Nemám ráda, když se klasika staví proti moderně a jedno se pro druhé zatracuje. Takové extrémní názory mi nepřipadají moc chytré. V dnešní době musí být tanečník všestranný a většina kvalitních souborů je založená na zvládnutí obojího. Osobně se přiznám, že mě celovečerní balet uspokojí víc než složené moderní večery. Přináší mi větší pocit naplnění, když jsem na jevišti celý večer a vytvářím roli s nějakým příběhem. A zapomínat by se nemělo ani na diváky a na to, co od Národního divadla očekávají. Je příjemnější tančit před plným než před poloprázdným hledištěm.

Jaké umělecké setkání s choreografem či režisérem vám dalo nejvíce?
Určitě to s panem Kyliánem. Když jsem se dozvěděla, že k nám má přijet na zkoušku, rozklepala se mi kolena. Ale jakmile se objevil ve dveřích a začal s námi zkoušet, veškerý strach a nervozita opadly. Je totiž velmi klidný a příjemný, což v divadelním světě není zrovna běžné. Nezapomenutelné bylo i setkání s panem Grigorovičem, který s námi připravoval Raymondu. Před setkáním s takovými osobnostmi, které znají spoustu skvělých tanečníků, na mě vždycky padne strach.

Bojíte se často?
Prý na to nevypadám, ale bojím se často. Děsí mě neúspěch. Chtěla bych být dokonalá, jenže vím, že kdykoliv se může něco nečekaného přihodit. Ještě na konzervatoři jsem při školním představení ve Státní opeře Praha upadla na zadek. Pamatuji si ty okamžiky potom, a ty slzy. Dodneška mě to straší.

Čeho všeho jste se kvůli baletu musela zříct?
Odříkání začalo už na škole, neměli jsme prakticky žádný volný čas, byli jsme tam od rána do večera. Přišla jsem tak o kamarády ze základní školy a z okolí bydliště. Hodně mě to mrzelo. Pochopitelně jsem se musela zříct i sportu. Do dvanácti let jsme s rodiči jezdili na hory, tatínek hory a sjezdové lyžování miluje. Určitě by se mu víc líbilo mít ze mě lyžařku než baletku.

Takže rodiče z vaší profese radost nemají?
Ale ano, těší je, jdou-li se podívat na představení a vidí dobré výsledky. Jenže na rozdíl od diváků znají i odvrácenou stránku naší profese. Když přijdu domů a začnu fňukat, že mě bolí nohy. Když jsem tak zničená, že se nemůžu ani hnout a prosím mámu, aby mě namasírovala. Tátovi se navíc zdám moc hubená a věčně má pocit, že vůbec nejím.

Navzdory tomu, jak je vaše práce časově náročná, najdete si čas i na nějakou zálibu?
Můj koníček byl a jsou zvířata. Chovala jsem dva zakrslé králíky, křečka, andulku, kočku. Teď mám pejska, desetiměsíčního francouzského buldočka Olivera, a určitě ho nijak nešidím. Když jsem dlouho v práci, beru si ho s sebou. A pokud jsou o víkendech představení, nechávám ho u rodičů. Mají zahrádku, takže mu tam není špatně. Oliver je neuvěřitelně tvrdohlavý, snažím se trochu ho vychovávat a cvičit, ale nejsem dostatečně přísná. Navzdory všem zákazům, spí výhradně v mé posteli. Co se týče jiných zájmů, ráda čtu a často chodím do kina. K mým nejoblíbenějším filmům pořád patří Přelet nad kukaččím hnízdem a starší české komedie, třeba Podskalského Světáci.

Nejpřísnějším kritikem v baletním světě nebývají lidé, kteří přicházejí zvenčí, ale kolegové. Víte, co asi říkají o vás?
Vždycky se mi něco donese, nebo se to přes někoho doslechnu. Člověk to musí brát jedním uchem dovnitř, druhým ven. Je jen pár lidí, kteří mi řeknou do očí pravdu, i tu nepříjemnou. Naštěstí už rozpoznám, kdo to se mnou myslí dobře a od koho připomínky beru. A když se doslechnu o nějakých pomluvách, házím to za hlavu. Divadlo je jedna velká rodina, probírá se tam úplně všechno a nemůžete se tomu vyhnout. V baletu žijeme spolu deset měsíců, prakticky od rána do večera, často i o víkendech. V červnu už z toho bývá dost napjatá atmosféra a všichni se těšíme, až si od sebe o prázdninách navzájem odpočineme.

Při vaší profesi vás prakticky neustále provází hudba. Dokážete ji pořád vnímat naplno? Posloucháte hudbu třeba i ve chvílích volna?
Hudbu vnímám vždycky stoprocentně. Převážná většina baletů je na hudbě postavena a vždycky je zážitek, když nám při představení hraje živý orchestr. To je úplně o něčem jiném než tančit s nahrávkou. Pochopitelně ne každá hudba se mi líbí. Měla jsem třeba ráda Čechomor, dokonce jsem ho poslouchala doma na CD. Ale jak jsme několik týdnů dennodenně zkoušeli představení Zpěvy země, úplně jsem se Čechomoru přeposlouchala. Doma mám nejradši ticho. Jen když si lehnu na půl hodiny do vany nebo si čtu, tak si něco pustím. Hodně záleží na náladě. Poslouchám všechno možné. Vážnou hudbu i filmové soundtracky. Moc ráda si pustím Chopina nebo Prokofjevova Romea a Julii. Ostatně Julie je můj další, zatím nesplněný baletní sen.

Vaše kariéra se slibně rozjíždí, kdekdo vám prorokuje profesní úspěchy. A co soukromí, rodina, děti? O tom neuvažujete?
Až budu mít jednou vlastní rodinu, půjde kariéra stranou. Neříkám, že tanec odsunu na poslední místo, ale na prvním bude určitě rodina. Na konzervatoři jsem si plánovala, jak budu mít po vzoru své maminky ve dvaadvaceti první dítě a ve čtyřiadvaceti druhé. Jenže člověk si něco představuje, a ve skutečnosti je všechno jinak.

Ještě jste nenašla toho pravého?
Zatím nenastala vhodná chvíle pro klidný rodinný život. Snad není nic ztraceno. V soukromí teď žiju tak trochu ze dne na den. Uvidím, co bude dál.

SAŠA HRBOTICKÝ

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA