Taneční aktuality květen 2007
Nikola
Márová je od roku 2006 první sólistkou Národního divadla v Praze. Pro
svou eleganci a bravurní techniku spolu s přesvědčivým hereckým
projevem je ideální představitelkou pro roli Odetty/Odilie v Labutím
jezeře, Giselle, Raymondy, Popelky ve stejnojmenných baletech a
dalších hlavních rolích ve známých klasických baletech.
Ve Státní
opeře Praha tančila koncem března premiéru nově nastudovaného Labutího
jezera. Svým ztvárněním Odetty/Odilie zcela okouzlila publikum.
Se
stejnou jistotou a přirozeností tančí také role moderního repertoáru.
Pozornost na sebe upoutala jako Jakin v baletu Ibbur a také v baletu
Mozart?Mozart!. Za rok 2002 získala cenu Philip Morris Ballet Flower
Award pro nejlepšího baletního umělce v ČR.
S baletem jste začala již v šesti letech
v přípravce ND. Je těžké se v tak útlém věku přizpůsobit velké zátěži
jako je baletní průprava?
Od malinka jsem u rodičů
vyrůstala na zahradě, byla jsem spíš jako kluk, lezla jsem po stromech
a dělala hvězdy. Byla jsem velice živé dítě, takže jsem si v baletní
přípravce spíše vybíjela energii.
Kdo vás k baletu přivedl?
Pořád
jsem doma poskakovala, tančila, chodila po špičkách, proto maminku
napadlo, že by mne dala na balet. Po konkurzu mne vzali do přípravky, a
tak to začalo.
Studovala jste pražskou konzervatoř, kde
učí řada známých pedagogů, dřívějších tanečníků. Který z pedagogů vám
byl blízký a kdo vás nejvíce naučil?
Rozhodně to byla Hana
Vláčilová, bývalá primabalerína Národního divadla. Měli jsme ji na
scénickou praxi, učila nás variace z baletu. Vše, co umím, mám od ní.
Také Pavel Ždichynec mě toho hodně naučil. Měli jsme ho na partneřinu,
to znamená piruety, zvedačky a vše, co se dělá s partnerem. Klasiku nás
poslední dva roky učila vynikající profesorka Zdena Nemcová.
Hostovala jste na profesionální scéně již během konzervatoře?
Vypomáhala jsem s holkama ve sborech, třeba v Giselle v druhém jednání a pak nějaké malé roličky, spíš chodící než tančící.
Co máte na baletu nejraději?
Asi
výsledek, protože než se ho však člověk dopracuje, je to velká dřina i
bolest a třeba také vztek, pokud není dobrý den a na zkoušce se mi
nedaří. Když je pak výsledek dobrý a slyším ovace diváků, tak to je ten
nejhezčí pocit.
Co tanec na špičkách, baví vás?
Mám ho ráda, ale taky z něho nejvíce bolí nohy, ale to patří ke klasice a já mám ráda především klasické dějové balety.
Který balet je nejnáročnější z hlediska tance na špičkách?
Nejvíce
mě bolí nohy a brní prsty z baletu Raymonda. Během prvního jednání jsem
na špičkách stále. Technicky obtížnější je ale Odetta/Odilie v Labutím
jezeře. Tyhle dva balety jsou asi nejnáročnější na špičky a na
techniku.
Máte nějakou oblíbenou nebo vysněnou roli, kterou byste chtěla tančit?
Na
škole to byla samozřejmě Odetta, což se mi splnilo. Pak jsem si přála
tančitŠípkovou Růženku, ale teď mi ani nevadí, že ji netančím. Moje
vysněná role je Julie. Když byl casting na Julii, byla jsem zrovna na
operaci slepého střeva, a tak mne tato role minula, což mne docela
mrzí. Třeba se někdy dočkám.
Tančíte dobře i v moderních baletech. Které role tančíte a jaký je to pro Vás rozdíl oproti klasice?
Na
repertoáru máme balet Mozart?Mozart!, který je složený z Petite Mort od
Jiřího Kyliána a z Requiem v choreografii Petra Zusky. V Petite Mort
tančím na boso a bez špiček a v Requiem na špičkách. Účinkuji ještě
v baletech Ibbur a Rodinné album. Pokud bych porovnala modernu
s klasikou, tak v klasice musí být tělo a pohyb úplně pod kontrolou.
Při moderně se musí člověk uvolnit, být plastický, je to úplně jiný
druh pohybu. Nejde říci, co je jednodušší a těžší. Těžší jsou přece jen
klasické balety na špičkách. Když se ale učíme něco moderního, mám
namožené všechny svaly, ráno mě bolí celé tělo, nemohu se probudit a
vylézt z postele.
Na které scéně v zahraničí byste si ráda zatančila a v jaké roli?
Vysněné
divadlo je Pařížská opera, ve které bych si chtěla někdy zatancovat.
Byla jsem v hledišti jako divák, ale na jevišti ne.
Nyní tančíte také ve Stání opeře hlavní roli v Labutím jezeře. Jaká byla premiéra?
Premiéra
byla náročnější, protože dva dny před premiérou jsem byla nemocná, měla
jsem teplotu a s tím se špatně tancuje. Nakonec to dobře dopadlo a byl
to veliký úspěch.
Jak jste tedy trénovala před premiérou?
Do
půl šesté jsem měla pracovní dobu v Národním divadle a pak jsme letěli
s Michalem Štípou do Státní opery, kde jsme měli od šesti zkoušku a ta
byla třeba až do deseti večer. Když to takhle trvalo dva týdny, už jsme
byli na pokraji sil.
Měla jste před představením trému?
Měla,
to mám před každým Labutím jezerem, ale protože s Michalem tančím
Labutí jezero docela dlouho v Národním divadle, nebyla tak velká. Kdyby
to byla moje první premiéra, bylo by to asi něco jiného.
V čem se liší nastudování Labutího jezera ve Státní opeře oproti Národnímu divadlu v Praze?
V ND
je Labutí jezero uváděno v choreografii Růženy Mazalové a Vlastimila
Harapese. V SOP vytvořili choreografii Pavel Ďumbala, šéf baletu, a
Hana Vláčilová. První a třetí jednání zpracované Pavlem Ďumbalou je
úplně rozdílné oproti verzi ND. Ve třetím jednání zůstalo stejné jen
pas de deux Odilie a prince. Ve druhém a čtvrtém jednání dělala
choreografii Hana Vláčilová podle staré ruské verze. Oproti Národnímu
jsou i tam jiné formace sboru, ale jinak je druhé a čtvrté jednání
podobné. Má to jiný konec – šťastný, a to mám ráda.
Jak vám líbí scéna Labutího jezera v SOP?
Scéna
je pohádkově krásná. Mně se líbí. V Národním divadle je scéna holá, je
tam menší jeviště a podlaha je černá. Ve Státní opeře je oproti tomu
světle šedivá, která odráží světlo a svítí do očí. Člověk má pocit, že
se motá a ztrácí. Také nasvícení jeviště je rozdílné. Trvalo mi, než
jsem si na tak výrazné nasvícení zvykla.
Jak se Vám spolupracovalo s choreografy ve Státní opeře?
My
jsme s Michalem dělali vlastně svoji nastudovanou verzi. Museli jsme
naučit první a čtvrté jednání. Přišli jsme skoro k hotovému, když bylo
celé představení už sestavené. Naučili jsme se změny a ztančili se
s ostatními členy baletního souboru. S choreografy se mi spolupracovalo
dobře, s paní Vláčilovou jsem byla zvyklá pracovat už ze školy.
Co všechno se může stát tanečnici při představení?
Nejhorší
noční můrou tanečnice je okno. Také se tanečnici může stát, že si
roztrhne kostým, což se mi stalo. Ve Zkrocení zlé ženy jsme dělali
se třemi kluky takové skluzy, jeden mi přišlápl sukni, a jak jsem se
sklouzla, část se mi utrhla, tak jsem nenápadně odskákala do zákulisí.
Tam už čekaly kostymérky, ustřihly mi kus natržené sukně a zase jsem
rychle vyběhla na jeviště. Když tančím Labutí jezero, nechávám se do
kostýmu zašít, protože když mne partner točí, může zavadit o háčky, pak
by se mi kostým mohl rozepnout, a to by byl konec, protože by mi mohl
spadnout.
Co dělá tanečník, když má okno?
Tanečníci
říkají: „Když nevíš, tak se toč.“ Pokud se nepovede zvedačka, tak začnu
točit piruety. Jednou se také baletka vážně zranila při Labutím, museli
ji odtáhnout z jeviště, vlítl tam princ a začal něco tančit, aby
situaci zachránil.
Horší je, když okno nastane při sborovém tanci.
Mně se to jednou stalo v Šípkové Růžence. Tři baletky jsme dělaly
kameny a měly jsme tam takový rychlý tanec, zamotaly se mi nohy a měla
jsem najednou okno. Dívala jsem se na kolegyně a za dvě vteřiny jsem se
chytla, ale i tak to bylo nepříjemné.
Máte nějaké své stálé ctitele? Daria
Klimentová má prý ctitele, od kterých dostala i brilianty. Také jste už
nějaké dostala nebo jiný šperk?
Máme stálé divadelní
obdivovatele a ti nám posílají do zkušebny dopisy, třeba nás žádají o
autogramy. Chodíme na besedy Klubu přátel baletu, jehož členy jsou
baletní nadšenci. Každoročně vyhlašují anketu o nejoblíbenějšího
tanečníka, tanečnici. Už jsem ji dvakrát za sebou vyhrála.
Mám také
jednoho stálého obdivovatele, Američana, který hodně cestuje. Ptá se mě
mailem, kdy tančím a pak se přijede podívat třeba na Labutí jezero. Ten
mi brilianty nevozí, ale protože ví, že mám psa, vozí mi pro něj
výživné kostičky a mně z cest zajímavé upomínky. Potěší to.
Máte vysokou postavu, která na jevišti působí velmi vznešeně a elegantně. „Nebojí“ se vás tanečníci kvůli vaší výšce?
Já
řadu věcí kvůli výšce nemohu tančit. Na baletku je 170 cm dost. Michal
Štípa se toho poprvé lekl, že ještě s tak vysokou tanečnicí netančil,
ale zvykl si a vyhovuje mu to. Nemusí se na zvedačky tolik sklánět.
S Michalem se mi tančí moc dobře, protože je vysoký.
Máte nějaký volný čas při vašem velkém pracovním vytížení a jak ho trávíte?
Volný
čas nemám skoro žádný. Máme šest pracovních dnů a jeden den volno, buď
neděli, anebo pokud je v neděli představení, tak v pondělí. Když je oba
tyto dny představení, nemám volno vůbec. Občas pro nás neplatí ani
státní svátky. O svém volnu nedělám nic fyzicky náročného, protože bych
pak tu námahu celý týden nezvládla, odpočívám. Jdeme třeba s přítelem
do kina, nebo jedu za svými rodiči a na zahradě si hraji se svým
pejskem.
Dostanete se někdy do divadla také jako divák?
Docela
často. Když nedělám představení, ráda se chodím dívat na vystoupení,
kde tančí můj přítel Saša Katsapov. Chodíme rádi spolu do divadla jak
na balet, tak na činohru.
Jaká máte ráda divadla?
Já jsem na tu klasiku. Národní, Stavovské, pak mám ráda Vinohradské a Státní operu.
Podporují vás rodiče ve vaší kariéře?
Samozřejmě
mi fandí. Když ale si stěžuji, že mě něco bolí, jaká je to dřina,
říkají mi, že si mám odpočinout a že jsem hubená. Vidí i tu odvrácenou
stránku baletu. Na druhou stranu je můj úspěch těší.
Hostujete také v zahraničí. Kde se vám líbilo?
Hostovala
jsem v Národním divadle v Bratislavě. Teď jsem měla nabídku do Zürichu
ve Švýcarsku, což pro mne hodně znamenalo. Zrovna jsme ale v ten den
měli v Národním představení, a tak jsem nemohla jet.
S Národním
divadlem jsme byli v listopadu na Maltě. Tančila jsem pas de trois
z Korzára s Michalem Štípou a Sašou Katsapovem a pak takový moderní
kousek Imprint duet. Byl to složený večer, něco jako Gala. Pak jsem
byla v Itálii a krásný zájezd byl do Izraele. Ještě dříve, když byl
šéfem baletu Vlastimil Harapes, jsme byli v Egyptě. Jezdili jsme na
výlety, a protože nás tam Harapes prezentoval jako veliké hvězdy,
chodili jsme všude zadarmo i do pyramid. Byla to nádhera, měli jsme
hodně volného času, bylo to téměř jako dovolená.
Byli jsme také v Kanadě, v Paříži, v Německu a na příští rok je plánováno Finsko.
Divadelní prázdniny se blíží. Jak je budete trávit?
Na
divadelní prázdniny se strašně těším, už odpočítávám minuty. Hned na
začátku odjíždíme s přítelem na 15 dní na Rhodos k moři, kde se budeme
regenerovat. Pak pojedu na pár dní s rodiči a se svým pejskem,
francouzským buldočkem Oliverem, do Krkonoš. S přítelem se možná
podívám na pár dní do Petrohradu, už mne tam láká dlouho.
O prázdninách netrénuji, ale už kolem 10. srpna začínám posilovat a shazovat nabraná kila.
Co vás čeká v blízké budoucnosti?
Teď
jsme zkoušeli intenzivně nový balet podle námětu a v choreografii
Petra Zusky Sólo pro tři. První premiéra je 19. a druhá 20. května.
V Sólu pro tři sólové role nejsou, je tam jenom On a Ona. Jinak tam
tančí celý soubor.
Hned po premiérách Sóla pro tři se budeme připravovat na nové představení Česká baletní symfonie.
Lenka Trubačová květen 2007
Zdroj : Taneční aktuality